Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kostel Jindřichovice

kostel-jindrichovice.jpg 

Kostel
JINDŘICHOVICE
 
Německy: HEINRICHSGRÜN
 
Titul kostela: Sv.Martina
 
    Ze znění listiny z 1.7.1340 můžeme usuzovat na existenci kostela nebo přinejmenším kaple v Jindřichovicích. V listině stojí: Nechť naši dědicové a nástupci (Plick)v majetku usedlí týmiž právy, jimiž oni (klášterní bratři v Teplé) toto vlastní, k čemuž já, moji dědicové a nástupci 50 grošů úroků oněm pánům a kostelu každoročně platit se zavazujeme. Tento listinný důkaz by mohl platit i o kostelu v Nejdku, který však jako farní byl označen teprve r.1384.
V Jindřichovicích byl starý kostelík r.1658 zcela sešlý. Stál někde na místě, kde dnes jsou dvě malé zahrádky před budovou školy a OÚ. Místo údajného umístění oltáře označoval žel.kříž, dnes je zde pouze kamenný podstavec. V kostelíku se nacházela panská hrobka hrabat Šliků, ta byla při stavbě nového kostela zrušena.
Nynější kostel sv.Martina, biskupa v Tours (Francie),je o 12 sáhů severněji oproti původnímu. Začal se stavět v r.1658 pod patronací Hanse Hartwiga Nostice-Rhienecka. Okolní přifařené vsi obstarávaly dopravu stavebního materiálu a vrchnost je platila, stejně jako řemeslníky. Dostavěn byl v r.1661, první mši sv.sloužil P.Matthias Franz Kaiser. Věž kostela byla velmi vysoká s dvěma lucernami a pokrytá břidlicí. V r.1790 se zřítila část severní zdi kostela a byla nákladem 800 zlatých opravena. Od té doby podpírají zdi kostela pilíře. Také vnitřní strop byl opatřen novým táflováním a celá budova byla vně i uvnitř zrenovována. Z dobrovolných příspěvků farníků byl r.1797 pořízen nový hlavní oltář a r.1801 nová kazatelna, která pochází z dílny jindřichovického truhláře Josefa Sättlera.skenovani0012.jpg
Již následujícího roku 13.06.1802 ve 23.hod udeřil blesk do věže a zapálil střechy. Kostel byl vážně poškozen, shořely všechny tři oltáře, kazatelna, mnoho ornátů a valná část varhan. Věž shořela i se dvěma zvony a městskými hodinami se dvěma zvonci. Z kostela zbylo torzo. Patron hrabě Bedřich Nostic Rhieneck nechal na svůj náklad 14.991 zlatých v bankocetlích kostel opravit během 5-ti měsíců. Slavnostní bohoslužba se konala 11.listopadu na sv.Martina. Byly zprovozněny varhany s 12-ti registry, dva boční oltáře bolestné Matky Boží a sv.Jana Nep. byly obnoveny, ostatní zůstalo bez výzdoby. Poté byl r.1804 pořízen hlavní oltář a kazatelna od truhláře J.Wilda v empírovém slohu. Na hlavním oltáři byl obraz sv.Martina od sokolovského ak.malíře Antona Glassla. Nynější obraz je od pražského malíře K.Svobody z r.1851 a byl taktéž pořízen nákladem Nosticů.
Nová střecha byla pokryta dvojitým šindelem, věž byla zřetelně snížena, kopule jen s jednou lucernou byla pokryta 2x pocínovaným plechem. Byly pořízeny nové hodiny se 2 zvonci. Roztavené zvony musely být přelity, větší zvon nesl vyobrazení sv.Martina a hraběcí erb Nosticů s nápisem: Christoph di Valle fudit me Egrae 1803 – tzn. Kryštof z Valle mne odlil v Chebu 1803. Menší zvon byl puklý a v r.1821 přelit, nesl vyobrazení sv.Josefa a sv.Barbory s nápisem: Christoph di Valle fudit me Egrae 1821 a pod tím: Bože, chraň město a zemi, od válek, krup, moru a požáru. Tzv. zvon pro pozdvihování (sanktusový) ve věžičce na střeše lodi kostela nechal na svůj náklad přelít hraběcí fořt Franz Rümmler s manželkou Susanne Pöschl, neboť i tento zvon byl puklý. V 1.světové válce byly při sběru kovů tyto zvony odvezeny (mimo hodinových zvonců, které na věži jsou dodnes). Po válce byly zakoupeny 2 nové velké zvony, které ovšem byly za 2.světové války taktéž odvezeny, zpět se již nevrátily. Dnes je ve věži pouze železný zvon z r.1917 z evangelického hřbitova, kde byl ve dřevěné zvonici. Přestěhován byl v 50-tých letech  zdejšími dosídlenci z Rumunska. V r.2001 při opravě sanktusové věžičky byl zde instalován starý hornický zvon ze školy (zvon z r.1727 od Franze Widala z Chebu).
Na jižní straně věže kostela je osazen náhrobník Christopha Hutschenreutera a jeho manželky Rosiny r.Pöschl.
V r.1895 byl kostel opravován, pořízeny byly 2 nové obrazy pro boční oltáře z Křesťanské akademie v Praze za částku 412 zlatých. Dárci byly paní Emilie Rölz a rodina Baumannova z Jindřichovic. Nová kostelní okna by uhrazena z velké části Erwinem Nosticem (400 zl.), zbytek doplnila sbírka. Továrník Adolf Lössl z Vídně, jindřichovický rodák, daroval levé okno v kněžišti za 680 zl., pravé darovala městská obec Jindřichovice. Okna jsou z Tyrolska z Insbrucku. skenovani0011.jpgVymalování kostela provedl malíř Becker z Chebu za 800 zl., uhradily přifařené obce. Zednické opravy obstaral nosticovský patronátní úřad za obnos 1050zl. Tentýž úřad uhradil v r.1899 vnější opravu za 3.780 Korun. V 50-tých letech byla pořízena nová šindel na střeše lodi, pro nedostatečné napuštění byla v 70-tých letech vyměněna. I tato práce byla velmi nekvalitní . Další opravy v následujícím článku.
 (zpracoval M.Bechyně, překlad z něm. -H.Brandl r.1937- J.Černý z Prahy)    
 
 
 

Jindřichovice, stručný přehled historie obce a kostela sv. Martina

 

Jindřichovice, původně Heinrichsgrün, založili zemědělští osadníci z Franků [2]. První část jména může souviset s osadníkem Heinrichem (Jindřichem), přípona „grün“ znamená vymýcené místo. Sídlo Heinrichsgrun zmiňuje 1273 listina papeže Řehoře X. jako ves v majetku kláštera Teplá [4]. Klášter ji 1340 prodal Plikům z Plikenštejna [2], kteří měli zájem o scelení rýžovišť cínové rudy severně od Jindřichovic a Nejdku.

Díky falsům smluv ze 1434 a 1435 připadly Jindřichovice Šlikům jako dědičné léno [5,11]. Právo trhu obdržely Jindřichovice před 1467 [8]. Práva městečka jim udělil Mikuláš Šlik 1518 [2]. 1525 jsou zmiňovány jako trhové městečko, čítající 13 dvorů s 29 muži [8]. Sídlem panství se mohly stát 1522 při dědickém dělení majetku sokolovské rodové větve Šliků. Loketské městské právo jim udělil Viktorin Šlik 1537 a potvrdil Ferdinand I. 1545 [4]. Jindřichovice měly v té době 55 usedlostí [8]. Podle knihy těžařů a městských knih 1601–1620 bylo v Jindřichovicích 229 podílníků důlních kuksů, převážně z Kraslic a Norimberka [4]. Středisko hornictví bylo v té době v údolí Hornbachu mezi Jindřichovicemi a Olovím, kde se dobývala olověná ruda.

Po bitvě na Bílé hoře bylo jindřichovické panství Šlikům zkonfiskováno. Následně je koupil 1627 Otto Nostitz. Po strádání a drancování, způsobeném třicetiletou válkou, se 1654 uvádí ve městě 75 obydlených a 15 prázdných domů. Jindřichovice V držení rodu Nostitz-Rieneck zůstalo panství a velkostatek Jindřichovice až do roku 1945. Obyvatelé se věnovali zemědělství a řemeslům, například puškářství, jehlářství, krajkářství, výrobě hraček, perleťových knoflíků, pivovarnictví [1], hornictví, lomařství, hamernictví nebo pracovali v rotavských železárnách. Sdružovali se do mnoha profesních a zájmových spolků. Jindřichovice měly  koncem 18. století 1 051 obyvatel [9], roku 1847 již 1 977 obyvatel [10] a 1891 pak 1 740 obyvatel ve 282 domech [5].

Za 1. světové války byla náhorní pláň mezi Jindřichovicemi a Rotavou zastavěna zajateckým táborem pro 28 000 lidí. Zatímco jindřichovičtí muži umírali na srbské a ruské frontě, zajatci ze Srbska a Ruska strádali v jindřichovickém lágru, odkud chodili pracovat do rotavských železáren, čedičového lomu a stavěli chemickou továrnu v Sokolově. Po válce byly oběti exhumovány z lesních hřbitovů a uloženy v mauzoleu, které dala jugoslávská vláda přestavět z vodárny jižně nad Jindřichovicemi. Zde leží ostatky 189 Rusů a téměř 7 000 Srbů, přivezené i z jiných míst republiky [6]. V mauzoleu se pravidelně koná svatá liturgie s panychidou za srbské a ruské oběti.

1939 žilo v Jindřichovicích 1 652 obyvatel ve 355 domech. Následkem poválečného vyhnání Němců klesl počet obyvatel, i přes částečné dosídlení z vnitrozemí ČSR, převážně ze Slovenska, na pouhou třetinu předválečného počtu. V roce 1947 zde bydlelo 572 obyvatel. Nyní, k 1.1.2010, žije v obci Jindřichovice 513 obyvatel, včetně připojených osad Háj, Heřmanov, Hradecká, Loučná, Mezihorská, Poušť, Smrčina a Stará. 

Jindřichovice mají mnoho památek. Na místě šlikovské tvrze dal Johann Hartwig von Nostitz 1672 postavit zámek Jindřichovice ve stylu pozdní saské renesance [7,8]. V zámku nyní sídlí státní okresní archiv v Sokolově. V myslivecké oboře, zřízené 1714 Antonem Johannem von Nostitz (podle sdělení Ch. Obermaier), dala Maria Elisabeth von Nostitz-Rieneck postavit 1769 rokokový zámeček Mes idées (Moje sny),  později přejmenovaný na Favorite (ve smyslu Oblíbená, Favoritka, Milenka) a nakonec na Favorit (mužského rodu). Zámeček byl 1899 zbourán a 1904–1906 postaven do současné podoby [2,12]. Zámecká kaple je zasvěcena sv. Terezii [12], ale na místě oltáře stojí socha sv. Huberta [7].

 

Kostel sv. Martina stojí na výšině nad tzv. Malým náměstím či Dolním tržištěm (Kleiner Ring) [5]. Do 1537 byly Jindřichovice přifařené k Lomnici [3]. Když Jindřichovice získaly městská práva, převzala dřevěná kaple sv. Martina kolem 1538 úlohu farního kostela. Byly k ní přifařeny vsi Loučná, Heřmanov, Hradecká, Mezihorská, později také Stará a Háj [8]. Zděný kostel sv. Martina byl postaven 1658 v barokním slohu [2]. Po požáru 1802 byl přestavěn do současné novogotické podoby. Je to jednolodní stavba s polygonálním presbytářem, kvadratickou věží a osmibokým zvonovým patrem [7]. Na hlavním oltáři visí obraz sv. Martina z 19. století a naproti němu barokní obraz z roku 1607 s líčením útěku Svaté rodiny do Egypta. Do jižní zdi je zvenku zasazena náhrobní deska šlechticů Hutschenreutherů, kteří se jako rychtáři a hamerníci zasloužili o rozvoj obce.

Vedle kostela stojí bývalá myslivna a fara čp. 111, pozdně barokní stavba z konce 18. století s kamenným přízemím, hrázděným patrem a bedněním [7]. Nachází se v ní místnost adaptovaná na kapli sv. Aloise. Na jindřichovické návsi stojí socha sv. Jana Nepomuckého s vročením 1710 [5].

 

Prameny

[1] Brandl H. (1928): Geschichtliche Mitteilungen aus dem Bezirke Graslitz. – Rothau.

[2] Brandl H. (1937): Festschrift zur 400 Jahrfeier der Stadt Heinrichsgrün. – Graslitz. 

[3] Günther R. (1959): Orte und Einschichten im Elbogener Kreis. Entstehung oder Deutung ihrer Namen. - Elbogener Heimatbrief, 10, 7, 146.

[4] Jančárek, P. (1971): Obyvatelstvo Jindřichovic a hornictví v předbělohorské době. – Studie z dějin hornictví I, 104–113, Praha.

[5] Kirchberger J. (1892): Geschichtliche Mittheilungen über die Stadt Heinrichsgrün in Böhmen. – Wien.

[6] Kobesová M. (1996): Mauzoleum Jindřichovice. – Sborník Chebského muzea, 58–61, Cheb.

[7] Kuča K. (1997): Jindřichovice. - Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II, 702–706, Praha.

[8] Seitz J. (ed, 1972): Heinrichsgrün. Die Geschichte eines Städtchen im böhmischen Erzgebirge. – Dettingen am Main.

[9] Schaller J. (1785): Topographie des Königsreichs Böhmen. II. Ellbogner Kreis, 51-79. - Prag.

[10] Sommer J.G. (1847): Das Königsreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt. - Bd. XV-Elbogner Kreis, Prag.

[11] Vinař O. (1998): Pět století Šliků. – Praha.

[12] Vlasák V. (1989): Dějiny zámku Favorit. – Zpravodaj Klubu přátel Okresního muzea v Sokolově 4/89, 75–80, Těšovice.

 

Zpracoval P. Rojík

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 198954
Měsíc: 3494
Den: 134