Jdi na obsah Jdi na menu
 


Něco o víře. Když se víra stává "dospělou".

 

Něco o víře.
1. Ježíš své učedníky překvapuje tím, že po svém zmrtvýchvstání přichází dveřmi zavřenými. Těší je slovy: Pokoj vám, Přijměte Ducha svatého (Jan 20,19-23). Sedí bezradně (kolikrát i my), smutní učedníci, kterým zemřel Mistr a vzor. Náhle je mezi nimi živý, opouští je strach, jdou odvážně i na smrt. Ale než k tomu dojde, plní příkaz mistra: nenechte si svou víru a poznání pro sebe! Jděte mezi lid, odpouštějte jim hříchy. Pomozte jim nalézt sami sebe i Boha, dejte jim šanci začít znovu sami se sebou i s Bohem. Kristus nepřišel úzkoprse vyčítat naše poklesky; touží nás osvobodit a přivést ke svobodnému životu bez okovů hříchů. Ale co my, kteří jsme takovou zkušenost s Ježíšem nezažili?
2. Upřímný Tomáš – nebyl s apoštoly, když Ježíš přišel. Nevěřil jim, že ho viděli. Víra od nás cosi žádá a Tomáš je upřímný a veřejně svou nevěřícnost přiznává. A proč ne? Nebyl u toho, když Pán poprvé přichází po svém zmrtvýchvstání a navíc tento fakt je tak neuvěřitelný.. Až dotek ho přesvědčuje, vyznává: Jsi můj Bůh. Dle legendy tento Tomáš došel až do jižní Indie. Toto mne i všechny, kteří jsou se mnou adoptivními rodiči indickým dětem (100,-Kč měsíčně přispíváme na studium chudých) musí nutně potěšit, že pomáháme dílu, které založil apoštol Tomáš! Nám patří slova Ježíšova: Blažení, kteří neviděli a přesto uvěřili! I my se můžeme stát nevěřícím Tomášem, když přicházíme o „dětskou víru“, když se učíme jako dospělí nově uvěřit!
3.Většina lidí věří a pochybuje. Na rozdíl od nás to měli učedníci lehčí než my, zažili Ježíše živého i zmrtvýchvstalého. Mluvili s ním a dotýkali se ho. A tak my můžeme mít s vírou těžkosti. Ti, co tvrdí, že o Bohu a víře ví vše na 100%, jsou často pravdě vzdáleni. Mnohým světcům se stávalo, že se pochybnostem nevyhnuli. Bůh není jen tam, kde bychom ho očekávali, můžeme ho najít, kde on chce, aby byl nalezen. I když je pro nás křesťanská víra veledůležitá, Bůh sází na člověka a překonává všechny hranice – i hranice náboženství. Máme-li poznání této Boží obšírnosti, je vskutku nádherné být v tomto světě katolíkem!
4. Jistota dětské víry. Děti věří většinou tomu, čemu věří rodiče, co jim řeknou. I děti mohou mít s Bohem své vlastní zážitky spojené s vírou, možná, že to mají lehčí, než dospělí. Nejhezčí na víře dítěte je jistota. Mnohé si představují obrazně a Bůh je často vousatý děda obklopený anděly a svatými v dlouhých šatech a též obláčky. Tento obraz najdeme na stěnách starých chrámů. Nastává však den, kdy tohle už nestačí, otázky se množí, je nutno hledat nové odpovědi. Děvče či kluk v pubertě se již „nevejde“do dětských oděvů.
Co se děje pak? Mnozí na tomto bodě zůstanou stát a pokouší se zachovat si dětskou víru. Něco na tom všem přece musí být! Jiní zase odsunou tuto víru do sfér pohádek. A jiní zase dovolí své víře „dospět“! Začínají nově důvěřovat Bohu a stávají se otevřenými pro nové poznání Boha. Doba kolem biřmování je ten pravý okamžik jak si vše vyjasnit, zda a jak dále věřit v Boha. To není lehké, mohou ztratit dosavadní jistoty za cenu víry, která dozraje!
5.Kritika patří k víře jako sůl a pepř do polévky. Kritika vůči vlastní víře i církvi je důležitá. To věděli již staří církevní otcové. Chce–li církev zůstat živá, nesmí zůstat, jakou je. Již na počátku církve stojí výzva: Obraťte se! Konejte pokání! Změňte svůj život! Království Boží je blízko! Kristus ji založil na lidech, kteří jsou ochotní ke změně. Nikdo není tak dokonalý, aby mohl zůstat takovým, jakým je. To platí i o lidech, o církvi. Ti, které Ježíš na tuto cestu pozval, svůj život změnili a brzy pochopili, že udělali dobře a pocítili boží lásku.
Recept na kritiku. Moudrý a někdy vznětlivý Augustin řekl: Miluj, a pak dělej, co chceš! To je úžasné: nejdříve musím svou víru, svou církev milovat a pak se mohu snažit, aby to nezůstalo při starém. Klást si kritické otázky a též kritiku vyslechnout! To vyjadřuje modlitba: Pane, obnov svou církev a začni u mne!
6.Věřit neznamená vědět.
S vírou je někdy kříž. Jistota není a každý, který dává najevo, že ji má, je buď světec nebo ideolog. Světců mnoho není, ideologů je více. Ti poslední přesně vědí, co chce Bůh a vůbec si nedokáží představit, že by to mohlo jít i jinak. Svatí mají taktéž svou představu, co od nich Bůh žádá. Jsou však natolik moudří, aby věděli, že Bůh má s každým své vlastní plány. Snad je namístě slovo důvěřovat. Důvěra v sílu vlastního úsudku spojená se zkušeností vyplývající z víry. Důvěra k lidem, kteří své křesťanství věrohodně prožívají, kterým síla víry i zpětně mění život. Víra je vztah lásky, která nezná jinou jistotu, než tu, kdy se partneři na sebe mohou spolehnout! Že věřit je i obtížné, není známkou toho, že neplatí, v co věřím – Láska a víra se nedá dokázat, dá se však vnímat a prožívat.
Věřit jako Einstein: „Bůh nehraje v kostky“ – tzn. u něho neexistuje NÁHODA. Albert Einstein (1879-1955), otec teorie relativity přednášel na téma prostor + čas. Jeden ze studentů povstal a oponoval: „To, co ,zde předvádíte, je spekulativní, tady nejsme v kostele! Dle mého zdravého rozumu existuje jen to, co lze vidět a přezkoumat.“ Nato se Einstein usmál a řekl: „Tak prosím přijďte sem dopředua položte svůj zdravý rozum zde na stůl.“
7. Důvěřovat dobrodružstvím.
Jak se naučit víře? Je mnoho cest. Jedni věří, že s Bohem zažili něco úžasného, jiní proto, že je to správné.Jedni jdou do kláštera, jiní nachází Boha-Tvůrce a Stvořitele v přírodě, jiní zase na intenzivní stanici nebo jako pacienti rakoviny. Jaká je cesta pro tebe? Tu musíš poznat ty sám. Bůh je v této otázce velmi vynalé-zavý. Zde je několik tipů, které ti mohou pomoci najít svou cestu: naslouchej dobře svému vnitřnímu hlasu (svědomí); měj odvahu klást otázky a též přijímat i odpovědi; dovol si i zapochybovat a zkus doufat; nejsi sám, žij svůj život s jinými, najdi si čas k modlitbě (se vším se svěř Bohu), hledej přátele, se kterými můžeš o Bohu, o víře v něho či o světě, ve kterém žiješ, hovořit. Nejdůležitější ale je, abys na své cestě víry nezůstal stát!
Věřit jako Maria WARD: „Cestu najdeš jen, když se na cestu vůbec vydáš!“ Jistá Angličanka-katolička (1585-1645) založila řád „Anglických panen“. Pro uznání svého řádu šla pěšky 1.500km do Říma; zde dosáhla úspěchu. Byla však udána, že prý je kacířka; byla i uvězněna, po letech omilostněna. Ona to nevzdala! Po její smrti se dodneška hlásí mnohé dívky do tohoto silného řádu.
 
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>


Statistiky

Online: 5
Celkem: 467785
Měsíc: 4723
Den: 314